Už přes 20 let žiji v Praze. Zabývám se překládáním, převážně z češtiny do bulharštiny. Je to moje vášeň. Každý překlad je pro mne velkou výzvou protože většina věcí se v obou jazycích říká odlišným způsobem.

A před několika lety mne kamarádka doslova „dokopala“ k tomu, abych začala vyučovat češtinu. Jsem jí za to nesmírně vděčná, a také za to, že mi dodala odvahu začít! Věřila mi. Měla jsem velké obavy, jak to zvládnu, bylo to pro mne obrovskou výzvou! Protože jsem na žádné kurzy češtiny nechodila a učení se češtiny mám doopravdy zažité jako svou mateřštinu. A rozhodla jsem se, že si stejným způsobem vytvořím vlastní netradiční výuku!

Tak jsem vyhrnula rukávy a začala přemýšlet, jak na to. Přiznám se, že mě tvorba vlastní výuky dala zabrat, ale také mě ohromně bavila. Navíc jsem cítila, že objevuji jazykovou výuku jinak. Proto jsem se rozhodla, že se tomu dál budu věnovat naplno a cítím to jako svoje poslání.

Když si jen pomyslím, jak hrozivé byly moje začátky v Čechách!

Při ohlédnutí zpět vidím jen zdrcenou zoufalou ženu, která po těžkém rozvodu nevěděla, co dál se životem. Navíc byl rok 97 pro Bulharsko ve znamení největší bídy, kdy to vypadalo na občanskou válku. Z každé rodiny byl někdo v zahraničí kvůli šanci na přežití.

Praze patřil kousek mého srdíčka ještě za studentských let, kdy jsem tady krátce byla. Na rozhodnutí, zda vyrazit do Čech nebo zůstat, jsem měla jen jeden den.

Teď nebo nikdy! Znáte tu vnitřní bouřku?

Dodnes nevím, co bylo větším motorem pro toto rozhodnutí, ve 42 letech skočit do úplného neznáma – odvaha nebo beznaděj… S velkou bolestí v srdci jsem se rozloučila se svými dětmi – mým synům bylo 18 a 13 let. Myslela jsem, že to nebude na dlouho, myslela jsem, že brzy přijedou také… V Praze je přece bulharská škola!

A s tímto rozhodnutím padlo ještě jedno – naučit se češtinu natolik dobře, abych se mohla živit překládáním, až se vrátím. Přijela jsem, vyzbrojena několika sešity a tužkami. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem na cizí jazyky velký antitalent. Navíc jsem při příjezdu měla slovní zásobu… hádejte! Dvě slova – „ano“ a „ahoj“!

A tak jsem nastoupila na ten svůj vláček, který neměl zpátečku. Při odjezdu měl jasné zadání – vrátit se, až když bude zajištěný lepší život pro mě a pro moje děti. Tenkrát jsem ještě neznala termín „finanční svoboda“, říkala jsem tomu „generátor příjmů“. Nevěděla jsem, jak dlouho bude trvat jeho budování, ale věděla jsem, že se budu moci vrátit až po splnění tohoto úkolu. Bylo mi jasné, že na té cestě nebude zastávka Zaměstnání, kromě té na začátku, když jsem se měla alespoň trochu naučit česky. Byla jsem rozhodnuta převzít kormidlo svého života.

Byla to cesta dlouhá, klikatá a složitá, kolikrát i nebezpečná a vedla přes nespočet úskalí. Bylo tam pořád rušno. Vláček projížděl kolem krásné louky plné květin, projel také několik velkých tunelů, jel do velkých svahů a pak stoupal, někdy byla bouřka, ale někdy hezky svítilo sluníčko a byly vidět krásné pláže. A tak se každý další rok přidával za mnou jako další vagon do mého vláčku...

Během té cesty se má čeština a poznání české kultury pořád zlepšovaly. Přibývaly také zkušenosti a poučení z vlastních chyb, a že jsem jich natropila! Pořád jsem se něco učila a hledala další možnosti.

V posledních letech ta cesta už byla ve znamení velkých změn, velmi dynamického vzdělávání se a učení být vnímavější směrem dovnitř, k sobě. Pochopila jsem, že tudy vede cesta k mému cíli, kterou jsem tak dlouho hledala. Nebojím se říct, že už je mi víc než 60, a vzdělávám se pořád. Dá se říci, že jsem příkladem neustálého celoživotního vzdělávání.